Příběh Věčných lovišť

Nic netrvá věčně. Ani život milovaného a věrného zvířete. Po jeho odchodu přichází smutek a prázdno a nadchází chvíle rozloučení. Jaké by mělo být? Zvíře, mlčenlivý a přesto výřečný společník v lidském životě, si jistě zaslouží důstojné sbohem. Takové, které dokáže vyjádřit láskyplné a vděčné poděkování za roky společného života, za všechnu radost, ale i starost. Takové, jež nám připomene, že žádná pouť světem nevede jen po sluncem ozářených rovinách.

Ač zvíře není člověk, tak jakoby mnohdy dokázalo být odrazem toho lepšího, co v lidech je – lásky, věrnosti, oddanosti a spolehlivosti. Stejně tak jeho vypravení na poslední cestu by mělo umět všechno tohle odrážet. Proto si říká o čas a říká si o prostor. A prostor a čas dohromady, to je cesta.

Věčná loviště jsou výjimečný prostor, který svou střídmostí a jednoduchostí umožňuje prožít si vzpomínku na věrného přítele, který odešel. Místo, které vybízí k reflexi života s oddaným druhem, hloubky osobního vztahu člověka a zvířete. Místo, které tu je jen do té míry, aby nerušilo. Místo, které každému dává vlastní prostor.

Věčná loviště jsou i čas, který shrnuje dobu, po níž zvíře věrně spoluvytvářelo náš život. Čas, jenž zpřítomňuje zážitky s ním. Čas, co patří tomu, kdo se odebral za hranu bytí, ale i nám, kteří jsme před ní. A Věčná loviště jsou také cesta. Cesta, kterou stojí za to vykonat kvůli oddanému společníkovi, ale i kvůli sobě. Věčná loviště jsou cesta k rozloučení.